... „svoboda začíná uvnitř“. Zkoušela jsem si představit, k čemu spojení obrazu a sloganu míří a uviděla jsem děsivou noční můru...

Dokážeme se parádně vodit za nos, dokážeme se parádně obelhávat. Tak dlouho, až se přesvědčíme, že běhat v kole je v pořádku. Ignorujeme své instinkty. Pokračování cesty je obvykle jinde, než si plánujeme. Teď je čas na sebereflexi, na ponor pod to, co o sobě víme, co chceme, aby si o nás mysleli druzí, k tomu, co o sobě vědět nemáme odvahu. Protože to je někdy docela užitečný inventář.

Mnu mezi prsty cibulové slupky, šustí, praskají, stále jemně voní. Jsou důležité, chrání budoucí klíček. Právě teď budou barvit sedm velikonočních vajíček. Vejce jako zárodek života, Kosmické vejce, počátek stvoření. Laskavě a trpělivě loupám i své slupky, sílí má jistota, že rostu, že přežiju i největší katastrofy a rozkvetu do dalšího jara.

Stáří a smrt se pokusila tato civilizace zamést pod koberec, a od té doby o ně zakopáváme na každém kroku, aniž bychom si to uvědomovali. Naše nesmrtelnost nespočívá v tom, že se staneme kyborgy, abychom měli neomezeně funkční, ale nikoliv už lidská těla. Nesmrtelnost člověka spočívá v tom, že žije s vědomím smrtelného těla, kultivuje svou duši a to, co tvoří z celé své duše, s láskou, přenechává pro ty, kteří přicházejí po něm.