Cibulové slupky a Kosmické vejce

Výjimečnost letošních Velikonoc mě přivedla k úvaze o tom, co znamenají pro mne osobně, co v nich nacházím. Třeba když uklidím. Nebo když loupu cibulové slupky, abych v nich obarvila vajíčka. Je to jednoduchá kuchyňská činnost, ale stačí na chvíli dovolit symbolům, aby promluvily.

Mnu mezi prsty cibulové slupky, hnědé i červené. Šustí, praskají, stále jemně voní. Jsou lehoučké, suché, bez vody a bez života. Avšak jsou stále důležité, slupky chrání cibuli, chrání budoucí klíček v jejím středu, jsou tím loňským, díky čemu může vyrůst nová rostlina. Jsou tím, co se rozvíjelo, naplnilo svůj účel a už neporoste a rozpadne se, ale bez čeho by životní cyklus nemohl existovat. Půjčila jsem si je, právě teď budou barvit sedm velikonočních vajíček. Vajíček jako zárodků života. Symbol Kosmického vejce, které v mýtech celého světa symbolizuje počátek stvoření.

Stejně tak určitě mají své slupky i Velikonoce. To, co je vidět na povrchu, je jaro. Krásné, prudké a energické, síla života, která umožní křehké květině prorazit i tvrdou zaschlou krustou loňského bláta a špíny po zimě. Plné něžných, hebkých, tulivých mláďat. Barevné. Romanticky i ve vší prudkosti zamilované. Plné dárků, sladkostí a symbolů.

Velikonoce jsou však také svátky. Být svatý původně znamenalo nemít nic společného s něčím nečistým. Na horizontální rovině je to jasné, umyju okna, vymetu kouty, starý kvásek, ozdobím domov na oslavu života. A na vertikále? Z pozice člověka jako bytosti mezi nebem a zemí? Je to čas pro rekapitulaci toho, co už je ve mně přežité, neživé, co už patří minulosti. Stejně tak čas radosti z toho, že jsem zase o kousek blíž sobě, v tom nejčistším, co proudí mezi srdcem Země a Vesmírem. Laskavě a trpělivě loupám slupky, sílí má jistota, že rostu, že přežiju i největší katastrofy a prorazím nakonec i tu nejtvrdší starou špínu.

Staré suché slupky jsou ale veledůležité. Pokud se dostanou do země, rozloží se a poslouží jako hnojivo pro nový růst. Všechny zkušenosti, které prožijeme, přijmeme a pochopíme, nejsou ani ostudné, ani nejsme kvůli nim horší než ostatní. Jsou cenným substrátem, ze kterého i my můžeme vyrůst. Nebo naopak, bez nich to nejde.

I v tom je pro mne smysl Velikonoc. Úklid uvnitř, probírání a odkládání suchých slupek a chvíle klidu pro položení otázky „Kdo jsem?“, v tichu, bez vymýšlení odpovědi, psaní koučovacích schémat. Na tu otázku neodpoví hlava. Když myšlenky mlčí, odpoví mi můj klíček, který v mém středu stále touží po jaru. Touží růst s kořeny v Zemi, rozkládat listy a nastavovat je teplu a světlu, růst ke Slunci, rozkvést a přinést bohaté plody. Je to poslední zastavení před tím, než příroda exploduje ve své síle a kráse, rozkvete, aby mohly plody zrát, a to nejpodstatnější, zralé, aby se mohlo v podobě semen na podzim uložit do Země pro příští jaro.

Přeji Vám krásné Velikonoční svátky.

Foto: congerdesign, Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0