Duše ožívá v obrazech

Publkováno v časopisu Sféra 9-10/2021, zveřejněno se souhlasem redakce.

Ráda bych Vás pozvala na výlet – zavřete oči a vydejte se do zahrady s košatými stromy a rostlinami všech tvarů a barev, kde v korunách stromů zpívají ptáci a pod stromy se leskne vodní hladina. Kdybychom teď mohli obrazy svých zahrad sdílet, byli byste překvapeni, jak jsou rozdílné, s osobitou a jedinečnou krásou každé z nich, a přitom v něčem podobné. Vítejte ve světě imaginace.

Každá zahrada je originální. Pro každého z nás jiná, v jiném ročním období – jarem rozkvétá, když začínáme něco nového, s podzimem dokončujeme a sklízíme plody. Cyklus ročních dob rámuje celý lidský život, ale v jeho průběhu se jako fraktální obrazec mnohokrát opakuje v kratších obdobích – narodí se děti, dospívají a odejdou po svých cestách, potřebujeme chvilku pro klid jako v zimě, abychom našli semínka nových tvůrčích činností, která v nás čekají na svůj čas a s nimi přichází v životě nové jaro.

To je jen malá ochutnávka symbolické řeči imaginace, která mne po celou dlouhou dobu, kdy se jí zabývám, nepřestává fascinovat spojováním dvou zdánlivých protikladů: svým nekonečným obrazovým bohatstvím a současně přísnými zákonitostmi, kterými se řídí. Racionálně a analyticky založení lidé se často ptají, k čemu je dobré „něco si vymýšlet“. Nejde o to něco vymýšlet, naopak. Jde o to dovolit si v bdělém relaxovaném stavu nechat představy proudit, vynořovat, a jen je sledovat. Téma imaginace lze navrhnout tak, aby nám přinesla odpověď na aktuální otázku.

Jazykem obrazů a symbolů, který jsme si v intelektem zotročeném světě odvykli používat, k nám promlouvá naše duše. Když si pak někdo dovolí „ten nesmysl“ vyzkoušet, je často okouzlen a nemůže se nasytit, cítí se, jako by se zamiloval. Pak je však důležité stát nohama na zemi, rozlišovat pravdivé obrazy od fabulací, hledat smysl sdělení, které obrazy a bohatství symbolů v nich ukryté přináší pro náš každodenní život.

Co to je imaginace?

Ve své praxi vycházím z metody aktivní imaginace, kterou intenzivně rozvíjel Carl Gustav Jung. Obrazy, které přináší, jsou Jungem vnímány jako projevy psychické energie, často vázané v komplexech. Imaginace je pak královskou cestou k propojení vědomých a nevědomých psychických obsahů a tím k integrované osobnosti. Podle mých zkušeností ukazují imaginativní obrazy v symbolické formě vznikající procesy, poukazují na budoucí vývoj nebo zobrazují jeho překážky. Tak je možné v obrazech účastníků kurzů imaginativní malby někdy zahlédnout nový život dříve, než ho ukáže těhotenský test, nebo naopak pochopit překážku, která vytouženému dítěti brání přijít.

Imaginace se podobá snovým obrazům, i když při ní obrazy přicházejí v bdělém stavu, a je také vhodná i pro práci se sny, umožňuje uzavření a korigování prožitku nepříjemného nebo děsivého snu.

Imaginace jako průvodce

Vyprávění a prozkoumávání obrazů z imaginace propojuje rozum a cit, analytiku a intuici. Je zapotřebí i poctivosti a odvahy k porozumění, protože někdy si v imaginaci nastavíme zrcadlo způsobem, který je pravdivý, ale nezapadá do našeho sebeobrazu, ego ho zásadně odmítá přijmout. Imaginace nás vede k nám samým a učí nás trpělivě, že to, co o sobě nechceme vědět, může být ve skutečnosti i potenciálem pro náš růst, jak se ukázalo například v následující imaginaci:

Netušené setkání: Muž ve středním věku, s profesí vyžadující analytické myšlení ve dvojkové soustavě, se rozhodl zkusit imaginaci. Během imaginace dostal nabídku vejít do svého hradu a sestoupit do sklepení. Hrad byl vysoko na kopci, s opevněním. V temném zaprášeném podzemí měl podivný pocit, že tam někdo je. Našel louč a v kapse zápalky a rozhodl se sklepení prozkoumat. Našel mříže a za nimi v kobce dívku, křehkou a zesláblou. Nenašel klíč od mříží a neměl sílu je rozbít. Našel v kapse láhev s vodou a nabídl ji té dívce. Byl udivený svým pocitem radosti, když si ji vzala, ale vzápětí jej přemohl hněv.

Muž velmi ostře odmítl „takovou fantasmagorii“, ale bylo zřejmé, že jeho prožitek je silný. Snad proto neodmítl hledat odpověď na otázku, co z toho příběhu jej v závěru rozhněvalo nejvíc. Za hněvem po chvíli byl schopen rozeznat soucit s tou dívkou, „nedůstojný romantický bulšit“, za který se styděl. Nechci dál pokračovat ve vyprávění toho jednoho konkrétního příběhu. Nabídnu Vám jinou možnost – zkuste hledat vlastní smysl té představy, začít si hrát s bohatstvím jazyka.

Zkuste, co Vám nabídnou asociace k jednotlivým postavám nebo věcem – dívka, sklep, louč, mříže, voda. Například – přišel do svého hradu, domů. K sobě. Sestoupit do sklepení, někam pod běžnou denní rovinu, na které se pohybujeme, někam kde mohou být věci, které nevidíme denně, o kterých už nevíme, nejsme si jich vědomi. A tam najít uvězněnou krásnou dívku. Nemít klíč. Přijímáme sílu ukrytou ve slabosti, nebo ji odmítáme? A proč? Skutečně pravdivý smysl může znát jen imaginující sám, zkuste se jen nechat hravě inspirovat vlastními asociacemi.

Je imaginace bezpečná?

Někdy dostávám otázku, zda je imaginace bezpečná. Imaginace i ve spojení s meditací má v psychologii své místo už více než sto let. Pokud je osobnost jedince dostatečně stabilní, netrpí například akutní nebo chronickou psychózou, obsedantně-kompulzivními projevy, úzkostnou poruchou, pak je imaginace naprosto bezpečná. Ten, kdo má zkušenost s řízenou imaginací, může imaginovat sám, přivolat si svého vnitřního průvodce, jakoukoliv bytost, se kterou se bude cítit dobře. Podle mé zkušenosti je vždy hloubka, do které nás imaginace pustí, závislá na individuální zralosti a na stupni integrace osobnosti. Jinak řečeno – náš autopilot nás nepustí k hlubším obsahům než k těm, na které jsme už připraveni.

Imaginace a umění

Pro zachycení imaginace je kromě psaného příběhu dobré si nejsilnější moment nakreslit nebo namalovat. Když si příběhy a kresby ukládáte a po čase se k nim vrátíte, možná odhalíte další vrstvu, skrytý smysl, kterému jste v době, kdy obrázek vznikal, ještě nebyli schopni porozumět.

Imaginace je s uměním spojovaná obecně, možná hlad duše po bohatství barev a obrazů symbolické řeči podněcuje současný nebývalý zájem o malbu a výtvarné techniky. Nemusíme však mít umělecké ambice, tvůrčí myšlení potřebujeme v některé oblasti života denně. V kurzech základů designového myšlení, na kterých potkávám účastníky mezi 21 a 60 lety je cílem rozvíjet odvahu hravě nechat vytrysknou fontánu asociací, analogií souvisejících s tím, co je třeba řešit, a schopnost rozlišovat mezi výmyslem, něčím, co nám podstrkuje ego se záměrem se proslavit, a obrazem, který obsahuje skutečné sdělení.

Odkud přicházejí imaginativní obrazy?

Jednoduchá odpověď by byla – z nevědomí, osobního nebo kolektivního. Některé prvky v imaginacích však ukazují na velmi hluboké vrstvy, které jsou společné pro celé lidstvo, lze v nich zahlédnout prvky starých mýtů a vedou k postupnému uvědomování a propojování fyzického těla, životní síly ve fyziologických procesech, duše i ducha. Jednu z takových stop můžeme najít v následující imaginaci (opět anonymizované):

Klid: Volná imaginace ženy po 40. narozeninách: Jsem na večerní slavnosti, v zahradě mého domu. Je tam plno lidí, v bazénu je nazelenalá hluboká voda, ale nikdo se nekoupá, opodál hoří oheň v zahradním krbu, je otevřená brána do ulice. Okolo plotu venku jdou dva lidé a do zahrady vběhne dítě, malá holčička v bílých šatech. Vypadá s rozevlátými šaty jako hvězdička, na obličeji má bílou masku a běží s ní malý bílý pes. Když běží okolo bazénu, podívá se na mě a skočí do vody, plave a stříbrně svítí pod hladinou. Je tam i mladý muž, se kterým se nějak znám a který skočí do vody a zachrání ji.

To, čeho si můžeme všimnout, je mnoho. Můžeme uvažovat o masce – proč někoho nesmíme spatřit a koho maska chrání, zda jeho nebo nás, zda bychom unesli ten pohled. Potřebovalo dítě „zachránit“? Nebo to bylo nepochopení situace? Úmysl? Vodní hladina je rozhraním toho, co jasně vidíme nad ní a toho co jen tušíme pod ní, co občas zahlédneme v rozostřených obrysech jako mihnutí v hlubině. Vodu můžeme vnímat i jako symbol přijímání, zrcadlení, ale také prudkých vášnivých bouří a záplav, které všechno smetou. Napadá Vás jiný závěr příběhu?

Dary, které imaginace přináší

Imaginace nás učí obraznému myšlení. Tímto tvůrčím způsobem se učíme opět porozumět symbolům, naplnit slova jejich obsahem, abychom rozuměli sami sobě, světu okolo sebe, mohli se v něm cítit bezpečně a chápali co se děje, jaké mýty a archetypy ožívají a kdo je oživil a proč.

Imaginace je řečí duše, která v ní ožívá. Imaginace nás obdarovává tím, že v okamžiku, kdy je hledané řešení zdánlivě nalezeno, nám dovolí odkrýt novou významovou vrstvu, nové souvislosti, a nutí nás trpělivě a poctivě znovu a znovu přezkoumávat to, co jsme považovali za poznané a za hotové. Učí nás důvěřovat intuici. Léčí nás z hlouposti kategorizací typu „to je to“. Učí nás, jak znovu propojit oddělené myšlení a bytí a vracet se zpět ke zdroji radosti a klidu.

(Kazuistiky jsou anonymizované, použité se souhlasem autorů.)

Chcete se dozvědět víc? Chtěli byste si imaginaci sami zažít? Napište mi prostřednictvím formuláře nebo na email info@origen.cz.

Ilustrace: malba Iva Adlerová