psychologie, duše, strach, sebevědomí, komunikace
Vlasy, podvědomí a už v tom lítáš
9. 4. 2021
psychologie, duše, strach, sebevědomí, komunikace, hranice hněv, agrese
Hněv jako zběsilý požár – jak si ho udržet od těla?
20. 4. 2021
Zobrazit vše

„Proč to vlastně dělám?“

psychologie, duše, strach, sebevědomí, komunikace, rozhodování

Stokrát mi to problesklo hlavou, když se mi něco nebo někam nechtělo. A skoro stokrát následovalo mávnutí rukou a pohotový mentor intelekt naservíroval nějaké dobré vysvětlení – potřebuješ peníze, oni by se bez tebe neobešli, nemůžeš nepřijít do práce, zmařila by sis kariéru, nesmíš ji/ho zklamat, musíš mít nějakou jistotu…

Ano, v některých případech jsou některé z těch argumentů oprávněné. Třeba „oni by se bez tebe neobešli“ je jasné, pokud se s Vámi ten den počítá, pokud jste kuchař v restauraci, který jediný umí uvařit specialitu podniku, nebo chirurg specialista, který má plánovanou komplikovanou operaci.

Je dobře, že podobné výroky zafungují v tu kritickou chvíli, pokud je použijeme k tomu, abychom si zachovali vnitřní strukturu a přijali svůj díl zodpovědnosti v dané situaci. Určitě není dobré si těch „vysvětlení“ nevšímat, nepamatovat si je a nesledovat, co s námi provádějí.

Dokážeme se parádně vodit za nos, dokážeme se parádně obelhávat. Tak dlouho, až se přesvědčíme, že běhat v kole je v pořádku. Ignorujeme své instinkty. Svou přirozenou moudrost, životní jiskru, to nejlepší, co máme, vsadíme do žaláře v hlubokém sklepení. Plníme cizí očekávání a máme dojem, že jsme úspěšní a svět to musí ocenit! Ale osud je milosrdný. Když to trvá dlouho, onemocníme, nabouráme se, nebo přijde nějaká jiná krize. Narazíme do těch katastrof jako hlavou do zdi a najednou máme spoustu času se zamyslet co se to stalo. Kudy a proč dál? Probouranou zdí někdy zahlédneme svou duši ve sklepní kobce.

Pokračování cesty je obvykle jinde, než si plánujeme. Musíme dosavadní plány zahodit a jít za hlasem, který už skoro neslyšně volá po slyšení, za svým vnitřním hlasem, který nás volá k sobě. Teď je čas na sebereflexi, na ponor pod to, co o sobě víme, co chceme, aby si o nás mysleli druzí, k tomu, co o sobě vědět nemáme odvahu. Protože to je někdy docela užitečný inventář.

Je čas na vlastní otázky a odpovědi: Co tě těší? Co ti dává smysl? Co opravdu chceš dělat od rána do večera? Co to přinese tobě a co to přinese druhým? Dává ti to smysl?

Vybral/a sis to proto, že to je in, že to je právě profitující obor, že máš pocit, že se dostaneš rychle na vrchol? Zapomeň na to. Možná bys to dal/a, ale dopadlo by to jen dalším zklamáním, vyhořením, havárií nebo nemocí.

A kromě toho, právě teď je doba, kdy se tohle děje celé společnosti, nic už nebude stejné jako to bývalo, boří se staré formy a je třeba vytvářet nové. Každý člověk je potenciální krystalizační jádro.

Vybral/a sis to proto, že to je tvoje srdeční záležitost? Že to děláš skutečné s láskou? S plným prožitkem? Že tě to někdy unaví, ale i z toho máš radost? Že jsi v tom našel/našla něco svého, něco, co nikdo jiný tak udělat nemůže? Že je v tom něco, co dokáže někomu zlepšit den?

Skvělé.

Užijte si vědomé rozhodnutí JÁ CHCI ( tedy s vědomím toho „co“, „jak“ a „proč“), odhodlání a víru, radost ze svého objevu. Pak to vyvažte stejně velkou dávkou zdravého rozumu (pozor, není to totéž, co intelekt, ale to někdy příště), zapojte levou hemisféru a začněte se změnami.

A nezoufejte z prvních problémů, to jen osud testuje Vaše odhodlání. Když začnete a vytrváte, dá Vám všechno, co budete potřebovat.

Ilustrační foto Pixource, Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0