Ptáci v otevřených klecích
11. 4. 2020
úzkost, strach, sebevědomí, rozvoj osobnosti, konzultace, psychologie
Jediný pevný bod ve středu chaosu
31. 5. 2020
Zobrazit vše

Rovnováha ve vichřici – komu věřit?

strach, sebevědomí, rozvoj osobnosti, konzultace, psychologie

Minulé i současné dny přinášejí často téma hledání stability, něčeho, na co je možné se spolehnout. Všechno je jinak, tak co teď platí? Kdo mi řekne, které zprávy jsou pravdivé a které lživé?

Najít toho, komu se dá i v takové chvíli věřit, je to nejjednodušší a nejtěžší současně. Nejjednodušší proto, že stačí podívat se do zrcadla. A nejtěžší proto, že ten, koho tam člověk uvidí, velmi pravděpodobně ještě zdaleka není jen on sám, ale obrovský balík cizích představ o něm, ve kterých je zapletený.

Předem odpovím na obvyklé námitky: „Proč musím dělat všechno sám? Proč mi nikdo nepomůže? Proč se jednou také někdo nepostará o mě?“

Rozdíl je v tom, jestli sám, nebo samostatně. Ten, kdo nechce dělat všechno sám, bývá často bezradný jako malé dítě a potřebuje rádce, ochránce, pečovatele. Často přitahuje toho, kdo takovou roli potřebuje nebo v horším případě zneužívá.

Ten, kdo je schopný se rozhodovat samostatně, většinou sám nebývá.

Je to i v jedné Ezopově bajce – Hermés pomůže vozkovi vyprostit vůz z bláta teprve tehdy, když vozka přestane bědovat a zapře se vší silou do loukotí zapadlého kola. Takže když sami začneme, můžeme se na pomoc už spolehnout, a to rozhodně stojí za úvahu.

Jste zvědaví, co se může stát? To je skvělé, v tom případě první pokus – jděte jakoby náhodou doma okolo velkého zrcadla, ideálně tak velkého, abyste se viděli celí. Chvilku se – stále jakoby náhodou – na sebe dívejte.

A podívejte se sami sobě do očí. Pokud na to nejste zvyklí, zkuste to prosím právě v tu chvíli, alespoň na chvilku. A zkuste si říkat věty, které vás přitom napadají, nahlas.

Většinou jsou to dva okruhy výroků, například:

„Obludo!“ „Chudinko!“ „Ty vypadáš.“ „Copak bych se někomu mohl/a líbit?“ „Copak by o mne někdo mohl stát?“ „Zkazíš, na co sáhneš.“ „Nehodíš se mezi lepší lidi.“ „Nenávidím tě!“

Nebo:

„Nikdo nemá tak sladěné šaty jako já!“ „Všichni mi závidí!“ „Zíráte?“ „Já jsem v pohodě, a vy?“ „Já všem ještě ukážu!“

Popravdě řečeno, úplně ideální není ani jedna z těch možností, ale každý začátek je dobrý. Pokud se dokážete sami sobě dívat do očí, máte vyhráno. Nepřehánějte to však. Babička říkávala něco jako: „Nedívej se do zrcadla, uvidíš tam čerta,“ a měla pravdu. Ve svých očích uvidíte celý svůj mikrokosmos a i v něm je nezbytná lidská porce temné hmoty – hněvu, touhy po majetku, po moci, po satisfakci. Je uvnitř každého z nás, i s tou mou se nenudím. Může někdy být i užitečná a použitelná, je to však bezpečné jen tehdy, když člověk ví, z čeho je složená, aby věděl, jak s ní zacházet. Aby se nestalo, že temná hmota ovládá nás.

Druhý pokus – zkuste teď ve vlastním zájmu říci sami sobě něco opravdu vlídného, třeba „rád/a tě vidím“.

Dřina? Nevzdávejte to. Jste to nejlepší a také to jediné co máte, a jsem si jista, že to zdaleka není tak špatné, jak si možná myslíte. Možná naopak ani netušíte, jak moc je to dobré.

Berte se se vším všudy, i se svou temnou hmotou: „Jsem rád/a, že tě vidím.“

Až opravdu zažijete radost, že se vidíte, že jste se potkali, získali jste nejmocnějšího spojence, jakého můžete mít. Až se na sebe usmějete nebo spiklenecky mrknete, jste na dobré cestě zjistit, co skvělého o sobě ještě nevíte. A věřte, vždycky to je velké a příjemné překvapení.

Další pokusy příště, zatím si s radostí užívejte sami sebe.

Ilustrační foto Claudio Scott Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0