Technologie nesmrtelnosti a jablko

Jeden mladý inteligentní muž mě před časem upozornil na knihu, která na vědecké bázi propagovala špičkové technologie jako cestu k prodloužení lidského života. Popisovala jak díky kybernetice, řídícím systémům a čipům, novým materiálům, které mohou nahradit tvrdé i měkké tkáně, zásahům do genomu a dalším objevům, které máme k dispozici, nebo které se rýsují v laboratořích, budou lidé jako bohové.

Pro toho mladého muže to byla zajímavá vize. Nebyl znavený zkušenostmi, byl nadšený poznáním a možnostmi lidstva. Byl ale také kreativní a poctivý v myšlení. Proto jsme mohli vést dialog o tom, zda nesmrtelné tělo je synonymem nesmrtelného člověka.

Proč by chtěl být člověk jako bohové? Všemocný? To však může být jen jednota, jinak se děje něco, co už známe, neustále boje všech lidí, kteří si připadají mocní jako bohové, o to kdo je nejbožštější a nejmocnější.

Člověk ale není pouze fyzickým tělem. Popřít duši dost dobře nelze, protože je jí opodstatněná existence psychiatrie a psychoterapie. Speciálně psychiatrie duši často považuje za cosi jako produkt elektrických výbojů v neuronové síti, který vyhasíná, když přestane fungovat tělo. Psychoterapie to má těžší, její různé směry se dostávají na tenký led mytologie, imaginací, víry ve smysl, v něco, co člověka přesahuje. Tady si s představou duše jako elektromagnetického pole vybuzeného elektrochemickými reakcemi hmotného těla nevystačíme. Co když by to mohlo být i naopak?

Proč člověk tak touží stát se nesmrtelným? Možná je tím důvodem strach ze smrti nebo pocit vlastní důležitosti? Strach o majetek? O ztrátu kontroly? Nejistota, jestli něco je nebo není po smrti? Možná člověk ani sám neví, jen zabloudil v pseudomýtu současné civilizace, pseudomýtu věčného mládí, nekonečné expanze a úspěšnosti.

Stáří a smrt se pokusila tato civilizace zamést pod koberec, a od té doby o ně zakopáváme na každém kroku, aniž bychom si to uvědomovali.

Celý medicínský průmysl buduje marketing na záchraně života, ale téměř nikoho nezajímá, jakou kvalitu bude ten život mít. Hlásáme boj se smrtí, ale to jen posiluje strach. Strategie zaměřená na vytrvalý růst vede nutně ke katastrofě, protože popírá polaritu a rytmus, který je v dechu, ve střídání dne a noci, ročních období, života a smrti. Člověk tím, že se narodí, začíná směřovat ke smrti, naprosto přirozeně, stejně jako se ráno budí a večer usíná.

Naše nesmrtelnost nespočívá v tom, že se staneme kyborgy, abychom měli neomezeně funkční, ale nikoliv už lidská těla. Technologie navíc přináší lákavou ale smrtelnou léčku – kyborg může být řízen, nemusí sám volit, nenese odpovědnost. Pro původně lidskou bytost by to znamenalo naprosté odevzdání svého lidství někomu nebo něčemu, co ty zástupy otroků zbavených skutečného života potřebuje, aby si samo mohlo hrát na boha. Nejsem si jista, zda na něco takového stačí umělá inteligence, pokřivené bezduché vědomí zcela jistě.

Když budeme žít s vědomím smrti, budeme si vědomi hodnoty a ceny každého okamžiku, vystoupíme z vězení iluzí o důležitosti vlastního já a otevře se nám docela jiný pohled na svět, ve kterém žijeme. Co udělá technologie, když se přiblíží příslušné čidlo ke květině? Analýzu těkavých látek. Co udělá člověk, když se ke stejné květině skloní? Zasní se, napíše báseň, vytvoří parfém nebo květ utrhne a daruje.

Nesmrtelnost člověka spočívá v tom, že žije s vědomím smrtelného těla, kultivuje svou duši a to, co tvoří z celé své duše, s láskou, přenechává pro ty, kteří přicházejí po něm. Nemusí to být sebrané spisy, stejnou hodnotu má s láskou vypěstované jablko.

Přeji nám bohatou a sladkou úrodu.

Foto: Comfreak, Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0