O tajemství předení a niti osudu

Publkováno v časopisu Sféra 11-12/2021, zveřejněno se souhlasem redakce.

Chtěla bych Vám dnes vyprávět pohádky o předení a přadlenkách. Proč právě pohádky? V pohádkách můžeme nacházet ozvěny starých mýtů i obrazy dnešního světa. Z pohledu vypočítavého intelektu, pro nějž existuje jen svět, který lze měřit, vážit, kupovat a prodávat, odmítli někteří lidé obrazné a symbolické myšlení jako nevědecké. Tím se však stali nevědomými. Pokud se naučíme rozumět symbolům ukrytým v pohádkách a v mýtech, opět porozumíme, uvidíme pod povrch toho, co se děje teď a tady. 

Zjednodušený pohled svádí k tomu brát pohádky doslovně, jako návod, jak všechno hrdinně dobýt silou svalů a mečem nebo jak stačí sedět a vyhlížet zachránce. Jiný úhel pohledu může být ten, že všechny tyto procesy se dějí v nás, že v nás je drak i hrdina, který nad ním může zvítězit a princezna v nebezpečí je i obrazem lidské duše, která dnes ve smrtelném nebezpečí skutečně je. Proto Vám chci vyprávět o pohádkách, které téměř všichni známe, jen trochu jiným způsobem. Udělejte si tedy pohodlí a dovolte příběhu, aby ve Vás oživil obrazy:

Bylo, nebylo, v malé chalupě žila matka s dcerou, Lidunkou. Matka se živila předením, chtěla to naučit i Lídu, ale ta byla líná, seděla a dívala se z okna. Matka ji nechávala, až doroste k rozumu, ale jednou už jí trpělivost došla a začala Lídu pohlavkovat. Lída křičela na celé kolo, a právě v tu chvíli jela okolo Královna ve zlatém kočáře. Slyšela křik, dala zastavit a vešla do chalupy. Matka se styděla za to, jak je dcera líná, a tak když se Královna zeptala, co se to děje, odpověděla paradoxem – že Lída by jen předla a ona ji musí od práce odhánět. Královna tak pilnou přadlenku ráda vzala na zámek, ukázala jí tři veliké komnaty plné přádla a řekla, že když je sepřede, dostane prince za manžela, když ne, zemře v hladomorně. Lída se litovala, hořekovala nad svým krutým osudem, ale do práce se jí ani teď nechtělo. Seděla, vymlouvala se a čekala na zázrak. Třetí den už to bylo opravdu vážné, Královna se hněvala, a tak se Lída přinutila upříst alespoň nějakou přízi, zašmodrchanou a plnou uzlíků. Jakmile začala, v tu chvíli se objevily tři podivné babky, jedna s velkým rtem, další s velkým palcem a třetí s velkou nohou, které Lídě nabídly pomoc za slib, že je pozve na svatbu. A stalo se, poslaly Lídu spát, sepředly všechen len ze třech komnat a Lída se stala královnou a tři babky byly vzácnými hosty.

Ten, kdo nemá ani tušení souvislostí, by se mohl těšit, že všechno nakonec dobře dopadne, jen klid, není vlastně třeba nic dělat, schrupne si, stane se zázrak a někdo všechno udělá za něho.

Ti pozornější si všimnou, že Lída přece jenom něco udělala. Co to bylo? To nejtěžší a nejdůležitější – překonala svou lenost, své chytrácké výmluvy, svou sebestřednou sebelítost i strach a začala sama příst.

Jméno Lída, Ludmila, Lid-mila může být první stopou. Může vést k analogii s příběhem člověka, nebo dokonce celého lidstva. Na začátku byla dívka, které se vlastně nijak špatně nevedlo, matka obstarávala domácnost, hospodářství, živila ji a šatila. Nedělala nic a nic se zdánlivě nedělo. Matka Země nebo matka Příroda o nás mnoho tisíc let s láskou pečuje. Poskytuje nám bohatství všeho, co je zemí, na zemi a ze země a lidstvo většinou jen kořistí a o víc se nestará.

Matka chtěla, aby se Lída už starat začala, aby začala příst. Předení připomíná všechny mýty o spřádání, navíjení a stříhání niti osudu. Vřeteno je atributem Matek, lunárních bohyň, které jsou často zpodobňovány v trojnosti, jako moiry, norny, sudičky, jako zrození, život a smrt nebo minulost, přítomnost a budoucnost. Z toho, co máme, bychom však teď už my sami měli sepříst to nejlepší co umíme, s plným vědomím toho, co děláme, pokusit se uchopit kontinuitu svého bytí, sepříst tajemství lidského života.  Jde to těžko, ale nic není předem ztraceno. Lidce se nechtělo, bylo pohodlnější se o nic nestarat, jenže čas běžel a matce došla trpělivost.

Na osobní rovině to může být první velká krize, která nám dá obrazný pohlavek, přinutí nás se zamyslet. Většinou začínáme stejně jako Lída, pocitem křivdy, pláčem, křikem, usilovným, ale nesprávným myšlením. Pod tlakem další krize někdy trochu konáme a až další a další „nepřízeň osudu“ nás nutí pochopit, přiznat si pravdu, propojit to správné myšlení, cítění a vůli. Lída ještě nedospěla k tomu, aby vzala život do vlastních rukou, byla dětinská a myslela si, že je chytrá. A právě v tu chvíli jela okolo Královna, ve zlatém kočáře. Někdo, kdo dokáže ocenit předení. Někdo, kdo ví, že údělem člověka je právě předení, práce na vlastním osudu. Člověk musel dostat svobodu, aby se mohl rozhodnout z vlastní vůle znovu sepříst velká tajemství svého bytí – tajemství tělesnosti, duševnosti i tajemství hvězdného světa. To jsou ty tři komnaty plné přádla, nebo jindy troje krásné šaty Popelky.

V Královně ve zlatém kočáře, která dokáže ocenit vůli k poctivému předení, můžeme spatřit i obraz Sofie, božské moudrosti. Ve svém krásném zámku poskytla naší Lidumile všechno co potřebovala a ukázala jí to, co bylo třeba sepříst. Lída ale nechtěla nic vidět, nic dělat, spřádala jen své iluze a vzdušné zámky. Až na poslední chvíli, když už si byla nucena uvědomit, že jí smrt v hladomorně jinak nemine, „dospěla“ k rozhodnutí, sebrala veškerou vůli a začala zkoušet příst skutečně, začala sama něco dělat.

A když už konečně začala, objevila se pomoc. Tři podivné babky můžeme vidět i jako obrazy elementárních sil, které pracují pro nás. Představily se a chtěly, aby si Lidumila jejich jména zapamatovala, aby věděla, kdo jí pomáhá. Veškerá příroda stojí při člověku, ale čeká, až člověk ze své vlastní vůle začne. Bez toho pomoc přijít nemůže. A potřebujeme ji, všichni máme ještě hodně práce, než se nám podaří sepříst jemnou nebo dokonce zlatou niť. Zlatou jako tu nejvyšší, nejčistší kvalitu, kvalitu skutečného Já, bez falešných představ a strachu.

O předení zlaté nitě vypráví i jiná podobná pohádka, Rampelník. Starý chamtivý král přikáže dívce, aby tři noci spřádala slámu na zlato. Z nevědomého člověka, ze slámy, z toho, co je prázdné a hrubé, je třeba sepříst zlato, jako tu nejvyšší lidskou kvalitu, plné vědomí lidství. Dívka zkouší příst, ale neví, jak příst zlato. I tady přijde pomoc v nouzi, neznámý skřet, ale dívka se neptá na jméno a skřet se nepředstaví. Je to trochu jako když se chce člověk dostat do jiných stavů vědomí užitím psychotropní látky a nepřemýšlí, kdo nebo co mu pomáhá, co vlastně dělá a čím zaplatí – prstýnkem, košilí, tím, co ze sebe zrodí, všemi svými možnostmi a talenty. Až když dívka, tentokrát už s pomocí svého královského manžela, skřeta pojmenuje a uvědomí si, proti komu stojí, pak skřet musí zmizet.

Možná znáte i pohádku Paní Zima, ve které vřeteno pilné přadlence spadne do studny, ona pro něj skočí a dostane se k paní Zimě. Stará se o dům, v zimě natřásá peřiny a pak, když se vrací na svět, dostane své vřeteno a prochází branou, kde na ni padá zlato. Její závistivá a líná sestra skočí do studny, protože také chce bohatství, ale dostane něco úplně jiného. Každý, kdo pobývá u paní Zimy a pak se vrací na svět, dostává své vřeteno na cestu; když prochází branou, dostává, co si vysloužil. Dostává však i to nepříjemné s láskou, jako šanci, a dostává také radu: „Každý den může být novým začátkem.“

Doufám, že obrazy ukryté v pohádkách ve Vás vzbudily spoustu otázek a možných souvislostí a že je hravě a zkušeně budete navíjet na klubko, které se hodí pro záchranu z bludiště, ale to už by byl zase jiný příběh.

***

Zajímá Vás symbolika pohádek a chtěli byste uspořádat večerní nebo jednodenní werkshop na to téma? Ozvěte se mi a domluvíme se, ráda přijedu za Vámi.