Člověk, muž a žena

Už nějakou dobu se objevují zprávy o tom, že chování mužů vůči ženám není tak docela v pořádku. Muži se prý k ženám chovají hrubě, urážlivě, nemravně, ponižují je a týrají. Protiargumentem často je, že ani ženy nezůstávají pozadu, neváží si mužů, nerespektují je, psychicky je týrají a nechovají se k nim „jak se patří“.

Co je příčinou? Dovolte mi podělit se o zkušenosti z příběhů se kterými se setkávám, bez toho, že bych je považovala za absolutní pravdu. Ale protože obsahují velmi podobná schémata, nemohla jsem si jich nepovšimnout. Setkávám se i s příběhy opačnými. Jsem za ně ráda, protože věřím, že rovnocenné partnerství mužů a žen a schopnost propojit oba póly v jedné osobnosti je lékem pro nemocnou společnost.

Kdysi dávno prý existovali kulatí lidé, celiství a dokonalí a ti se rozdělili na dvě poloviny, polarity, kterým dnes říkáme mužská a ženská. Ty se od té doby stále přirozeně přitahují, aby mohla být obnovena celistvost, ale tím, jak se vyvíjejí samostatně, trochu se mění, a aby se znovu mohli spojit, musejí chtít a musejí pro to něco udělat.

Je to symbolický obraz toho, co se s lidmi, muži i ženami, děje v průběhu vývoje lidstva, tak jak se vyvíjí vědomí a individualita člověka. Letmým pohledem do historie bychom mohli zahlédnout, že ještě na začátku novověku si v některých společenských vrstvách manželé vykali a měli oddělené ložnice.  Oproti tomu jsme si dnes hodně blízko, až někdy trochu těsně. Vnější tlak nás nutí k tomu, pokusit se porozumět tomu druhému a v sobě najít druhý pól.  (Abych předešla nedorozumění – pokud budu v dalším textu používat slova muž a žena, mám tím na mysli fyzické bytosti obou pohlaví. Pokud použiji tvary ženství nebo mužství, mám tím na mysli vlastnosti, schopnosti, které by v sobě měl objevit a kultivovat každý člověk.)

To však komplikuje technokratická a plutokratická společnost, kterou jsme si během vývoje stvořili. To, co je považováno za hodnotné je to, co stojí na atributech mužství – výkon, kompetice, boj, analytický intelekt, dobývání ať už nadvlády nebo přírodního bohatství. Podezřelé a nehodnotné je to, co patří k atributům ženského pólu – empatie, soucit, intuice, péče a respekt k přírodě (která je mimochodem také ženského rodu).

To se pochopitelně zrcadlí i ve vztazích mezi muži a ženami. Muži během století získali ekonomickou a politickou moc, jejich privilegiem bylo i vzdělání. Ženy na mužích byly závislé, neměly právo na vzdělání ani volební právo. Pozor však na to, abychom z historie obviňovaly dnešní muže. V minulém století se mnohé změnilo a ženy se teď cítí daleko silnější, získaly rovnoprávnost (avšak ještě ne rovnocennost), zvládají většinu mužských prací.

Žena to má zdánlivě jednodušší, je svým propojením s lunárním cyklem stále bližší ženské přirozenosti. Musí v sobě objevit své mužství a vyvážit oba póly. To znamená i schopnost vymezovat si vlastní hranice. Nebo naopak si přiznat, že to přehnala, že sice skvěle funguje v mužském světě, dobývá jeden kariérní stupeň za druhým, ale potlačuje své ženství, soucit a empatii i v situacích, kdy o kariéru a kompetici nejde.

Muži to mají v mnohém těžší. Někdy hledají viníka, který je pro ně nabíledni. Hledají, i když někdy nešťastným, a ne úplně dospělým způsobem, jak dokázat sobě i ženám svou cenu, svou důležitost. Možná se obávají, že když přiznají svou intuici nebo projeví soucit, budou už úplně ztraceni. Zbytečně sahají pak až k urážkám nebo násilnému chování.

Zdá se to být patová situace. Kudy z ní ven?

To, že je někdo muž a někdo žena není primární důvod toho, že se společně nedokáží domluvit. Ten je často v tom, že nejsou dospělým mužem a dospělou ženou. Nejsou si vědomi svých projekcí, svých emocí a vášní a nedokáží je transformovat v něco užitečného.

Ženy se například často dožadují toho, aby byli muži galantní, ale míní tím, aby převzali jejich zodpovědnost a řešili jejich problémy. Muži si přejí, aby byly ženy jemné, ale někdy ve skutečnosti chtějí, aby neodporovaly jejich názorům a potřebám a pečovaly o ně doslova mateřsky.   

Dospělí muži i ženy se však mohou navzájem v mnohém inspirovat a doplňovat.  A jednat spolu se vzájemným respektem. Muž, který pomůže ženě s těžkým zavazadlem není slaboch ani úchyl, žena, která mu s úsměvem poděkuje, není hloupá ani se mu nevnucuje do postele.

Muži i ženy by si měli stále připomínat, že nejsou nepřátelé, přestože nejsou stejní. Pokud se na vše podíváte z perspektivy člověka věřícího v reinkarnaci nesmrtelné lidské duše, ta se může inkarnovat do těla mužského i ženského. Pak máme zkušenost v obou pozicích a už vůbec není důvod si vyrábět problémy. Chce to odvahu a vůli na obou stranách. Odměnou bude laskavější a zdravější svět.

Foto: 5688709, Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0