Jak nebýt sám sobě oslem i bičem

Každý člověk zažívá situace, které v něm vyvolávají strach, úzkost. To je pochopitelné, normální a do jisté míry sebezáchovné. Strach, nebo také úzkost, se generuje z doslova úzkých míst v našem životě, kdy cítíme ohrožení a stlačeni, stresováni, a tento tlak nás může aktivovat k akci, která situaci změní.

Důležitá je adekvátnost a intenzita stresu, kterou člověk pociťuje. Adekvátnost znamená, zda je skutečně třeba cítit se ohrožen. Jak silně ohrožení prožíváme. Jak často se cítíme být pod tlakem, ve stresu.

Velmi často je stres produktem našeho mozku, obavy „jestli budou spokojeni“, „aby to všem vyhovovalo“, „jestli do dokážu“,  „abych byl/a perfektní“ „nestíhám“ nemusí nutně být z pohledu okolí pochopitelné, nemusí být vysloveno žádné očekávání.

To my sami jsme si velmi často bičem i oslem.

Trápíme se tím, co bylo, nezvládli jsme to a všichni si to určitě pamatují, nebo jsme se dali zase podvést a doplácíme na to, jsme hrozní a příště – posun do budoucnosti – to zase dopadne stejně, čeká nás zítra jednání, známe se, dokážeme vygenerovat řadu katastrofických scénářů, ve kterých jsme nejhorší ztracenci, beznadějně neúspěšní.

Podle zákona rezonance se tím velmi pravděpodobně tak vystresujeme, že si některou z těch situací ztráty jako totální propadák zařídíme.

V každém okamžiku se tak stresujeme tím, co bylo a tím, co bude, jsme jako mezi dvěma mlýnskými koly a chronický stres nám pomalu nahlodává duševní i tělesné zdraví. Úzkost vzniká i doslovně, dlouhodobá tenze ve svalech zhoršuje krevní oběh a tím prokrvení, výživu a odvod „spalin“, stahuje žaludek, způsobuje křeče, bolesti zad nebo hlavy.

Co s tím?

Pomalu a postupně můžeme vyzkoušet různé strategie, protože na každého platí něco jiného.

1. Osvědčený způsob pro všechny, dýchání. Nadechněte se plně, od bránice po klíčky, tři vteřiny zadržte dech a pak vydechněte, procítěně a zhluboka, vydechněte víc, než jste nadechli. Vyvětrejte si plíce, okysličte si mozek. Znáte frázi „rozdýchat to“?

2. Dýchejte zhluboka a „plátkujte čas“. To znamená soustřeďte se do právě přítomného okamžiku, ve kterém stres není. Stres je v tom, co bylo, v tom, co bude, ale „teď“ se nic ohrožujícího neděje. Můžete se soustředit na nádech a výdech, nebo na něco, co máte v ruce, pomůže vám to zastavit tok katastrofických myšlenek. „Teď“ je v pořádku.

(Výraz „plátkování času“ je vypůjčený z knihy Terryho Pratcheta„Zloděj času“, doporučuji plátkování i knihu.)

3. Pokud se trápíte obavami z toho, co všechno budete muset zvládnout perfektně za chvíli, zítra, pozítří, zkuste si odpovědět na otázku „Co nejhoršího se může stát, když to nezvládnu perfektně?“ Možná zjistíte, že to není tak horké, a i když to proběhne jinak než perfektně, nic moc se nestane.

A když něco trochu pokazíte? Nejdřív je třeba něco pohnojit, o to krásnější květy vyrostou. Jinak řečeno – když se učíme, obvykle něco pokazíme a poučeni tou zkušeností stvoříme něco o to krásnějšího.

4. Pro pokročilé – zkuste procházet labyrintem vašeho nejbližšího rodokmenu – kde se bere Vaše přesvědčení o tom, co je to „perfektně“? Ve které rodové linii můžete vystopovat takový imperativ, jaký je jeho původ a k čemu to dnes dlouhodobě vede? Třeba k tomu, že máloco zvládnete včas? Nebo že nemůžete odpočívat a „nic nedělat“?

5. A konečně – zkuste nic nedělat. Zkuste zrelaxovat. Ležet, dívat se na nebe a zhluboka dýchat, cítit v sobě vzduch, který vdechujete, vůni a vodu, kterou přináší, sebe jako součást velkého světa, který nás všechny s nekonečnou trpělivostí živí a kolébá ve své náruči.

Ne každému se to hned podaří, někdo nedokáže vypnout a napětí mu nedovolí se uvolnit. Ani to nevadí, další možnost v tom případě je jít se projít, zaběhat si nebo zaplavat a soustředit se opět na dech, rytmus pohybu.

Buďte k sobě laskaví a trpěliví. Pokud budete chtít při hledání a odstraňování vašich imperativů a příčin stresu provázet, neváhejte se mi ozvat. Všechno, co se děje má nějaký smysl a je jen na nás jej objevovat.

Foto: Foundry Co, Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0