Mlč, já už si o tom něco myslím a nic jiného nechci slyšet!

Během posledních dvou let to zažilo mnoho rodin, přátel a pracovních týmů. Nedokáží najít způsob, jak spolu mluvit, domlouvat se na tom, co je společné, mluvit o tom, co se týká všech. Jako by se nikdy předtím neviděli, neznali. Přineslo to mnoho smutku, hněvu, pocitů křivdy a zahořklosti.

Že to není zdravé je zjevné, profitují z toho ti, kteří chtějí v rozdělené společnosti neomezeně panovat. Když se budeme ptát co s tím, dojdeme k tomu, že potřebujeme pochopit, proč se to děje. A abychom to mohli zkoumat, musíme se pokusit proniknout do různých hloubek pod povrch, pod to, co je viditelné, abychom našli příčinu, hada v kořenech jabloně, která přestala nést zlatá jablka. Co najdeme?

Můžeme si třeba všimnout toho, že situaci, ve které dva lidé mají různé názory na jednu věc, událost nebo člověka, často vnímáme jako konflikt. Z logiky věci pak je člověk s jiným názorem naším nepřítelem. Někteří z nás jsou v tom tak dokonalí, že se odlišným názorům vyhýbají nejen v médiích, ale i v knihách, zřejmě proto, aby se přečtením něčeho, s čím nesouhlasí, nestali sami svými vlastními nepřáteli. Nesmrtelným výrokem je výkřik jedné kolegyně z facilitované skupiny: „Mlč, já už si o tom něco myslím a nic jiného nechci slyšet!“

Naproti tomu připomenu, že člověk roste v dialogu. A vynikající příležitostí pro vedení skutečného dialogu je právě diskuse o něčem, na co máme rozdílný názor, než má náš partner. Ne protějšek, ne oponent, ale partner. Skutečný zájem o to, proč zaujímá takové stanovisko, jak k němu došel, kde hledal zdroje informací nebo jako má vlastní zkušenost. A naopak, totéž vysvětlovat v souvislosti se svým vlastním postojem.

Ve skutečném dialogu nejde o to zvítězit, „mít pravdu“, ale zajímat se o toho druhého a prověřovat si vlastní názor, hledat to, co máme společné a čím se můžeme navzájem obohatit ve své rozdílnosti. Ve skutečném dialogu není hodnocení, posuzování, odsuzování, napadání a zesměšňování.

Kdo potřebuje soudit, hodnotit a útočit? Vždycky je to ego, falešné já, představa o všudypřítomném ohrožení a neustále obraně, nebo naopak, o vlastní důležitosti a moci, právu být arbitrem.

Jakmile narazíte na fráze „mám právo“, moje komfortní zóna“, „já za to nemůžu, oni to rozhodli“ nebo třeba „co si to dovoluješ!“, setkali jste se s kovaným egem. A jeho sebeobrana je mistrovská. Co s tím?

Otevírá se tím téma hranic a toho co je vně a uvnitř, porovnání naší představy třeba s hermetickým „Jak uvnitř, tak venku.“ Tomu, co to může být, se budeme věnovat v příštím blogu.

Pokud Vás téma oslovilo a chtěli byste se dozvědět více, domluvit si individuální konzultaci nebo uspořádat workshop, neváhejte a pište na iva@origen.cz

Ilustrační foto: Sammy Sanders, Pixabay, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0