Strach – privátní vězení

(Ukázky z připravované knihy, text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0 )

Vítám Vás u dalšího příspěvku, věnovanému strachu. V předešlém blogu jsem zmínila jednoduché kroky, jak zmírnit akutní strach, zvládnout jej do té míry, že se pak můžeme zabývat jeho příčinami. V úvodu jsem psala mimo jiné: „Snižuje se naše obranyschopnost, naše imunita, obrazně i doslova. Takže vlastně škodíme sami sobě a stáváme se snadnou kořistí nejrůznějších parazitů. Opět obrazně i doslova.“

Dnes bych se ráda věnovala strachu zažívanému dlouhodobě, který už možná ani jako strach nevnímáme. Strach, se kterým člověk dlouhodobě žije, je dobře přizpůsobený. Často je převlečený za opatrnost nebo prozíravost a člověk má pocit, že ho chrání před nebezpečím. Přesně řečeno před tím, co člověk za nebezpečí optikou strachu považuje.

Strach v Čechách zakořenil podle názoru některých autorů popravou českých hlav na Staroměstském náměstí, a od té doby se plíživě šířil, zapouštěl kořeny, nenápadně se snažil vplížit každou skulinou v mysli i v srdci, aby pak člověka omotal a ochromil. V minulém století přikrmil strach komunistický režim, máme ho zapsaný v epigenomu a o to těžší a o to více třeba je o něm vědět, poznat ho.

Strach se teď mazaně tváří jako přítel, ochránce a anděl strážný, když našeptává – neříkej, že se ti to nelíbí, nebudou s tebou mluvit, dostaneš výpověď, zavřou tě, vždyť takhle je to dobré, máš své jisté a buď rád etc. Člověk, který žije se strachem, se uvěznil ve vlastním privátním vězení, nasadil si pouta, aby nekonal, roubík, aby nemluvil a sám si často i ordinuje něco, co tlumí jeho stále ještě doutnající jiskřičku lidství, jiskřičku zdravého rozumu, co tak zajít na panáka? Antidepresiva? A proč ne? Je to přece bezpečné, pohodlné a zaručuje to nějakou jistotu, klid.

Podle pravidel duchovního světa však platí jak uvnitř, tak venku.  A tak lze očekávat, že se nám náš strach objeví před očima, jako určitý druh vězení i okolo nás – kontrola, restrikce, sledování, despotické a autoritářské režimy jsou vnějším obrazem toho, co si dokážeme dělat ze života sami.

Naštěstí strach není všemocný

První krok je jako vždycky nejtěžší – připustit jeho přítomnost. Pokusit se prozkoumat, jestli strach žije i se mnou a kde a jak jej mohu rozeznat. Jak? V povídce Modrý kříž G.K. Chestertona říká páter Brown tehdy ještě lupiči Flambeauovi: „Říkáte abych byl rozumný, ale chcete, abych byl zbabělý.“ Prostě si představte, že vy jste páter Brown a váš strach je Flambeau. Chce dostat to nejcennější co máte (co to je? tomu bude věnovaný příští blog o strachu) a rádoby rozumně vám domlouvá, abyste byli rozumní a udělali co chce, protože přece nemáte jinou možnost. Takže –

PRVNÍ CVIČENÍ:

Vezměte si papír a tužku, je v tuto chvíli lepší než počítač, a představte si situaci, kdy se musíte rozhodovat – třeba jste zaměstnancem nějakého kontrolního úřadu a nadřízený od Vás chce falešný posudek, nebo stojíte před podobným rozhodováním v konfliktní situaci v práci, v partnerském vztahu, ve společnosti. Naslouchejte sami sobě – jste v situaci, kdy se potřebujete rozhodnout, váháte, uvažujete, co máte udělat, ale naštěstí toto je stále jen Vaše představa v tuto chvíli, takže cokoliv si představíte, je v pořádku:

1. Je to, co si říkáte, že máte udělat totéž, jako to, co byste udělat chtěli?
2. Víte, co byste chtěli udělat?
3. Víte proč byste to chtěli udělat?
4. Pokud se konečné řešení a vaše přání liší, jaké jsou důvody to neudělat?
5. Co by se stalo, kdybyste to udělali?
6. Co by se nejhoršího stalo, kdybyste to udělali?
7. Co se stane, když to neuděláte?

Všechny ty otázky mohou jít do různé hloubky, ale není třeba mít strach :), nemůžete se prokopat hlouběji, než vám vaše nástroje dovolí. Pište si první myšlenky i všechno další, co vás napadne.

Pokud byste rádi zkoumali omezení daná vaším strachem a cítili byste se jistější s někým, s kým můžete své odpovědi konzultovat, nabízím Vám individuální konzultaci a ráda se Vám budu věnovat, ozvěte se mi na info@origen.cz

Text je publikován pod licencí CC BY-NC-ND 4.0, ilustrační foto Pixabay.