31. 3. 2020
Strach člověku nedovolí ani pomyslet na to, co by bez strachu považoval za správné, to, co cítí jako poctivé a potřebné. Nedovolí mu to udělat. V lepším případě si to člověk ještě trochu uvědomuje. Někdo může cítit hněv, ale kdyby poctivě zkoumal své pohnutky, přišel by na to, že ani to není jeho řešení.
Jádro pudla najdeme ve Faustovi, jak jinak: „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“
Co může být na strachu dobrého?
18. 3. 2020
Delší dobu trvající strach je tak neprospěšný, jak se jen můžeme představit. Snižuje se naše obranyschopnost, naše imunita, obrazně i doslova. Takže vlastně škodíme sami sobě a stáváme se snadnou kořistí nejrůznějších parazitů. Opět obrazně i doslova.
21. 2. 2020
Za napsání tohoto blogu vlastně může věta „děti jsou neustále v kontaktu s přilehlou přírodou“ (DVTV 14.1.2020). Jak se ta slova proplétala během dne různými dalšími obrazy a myšlenkami, utkala obraz. Příroda není někde blízko nebo daleko. Děti jsou příroda sama, jsou ještě v kontaktu samy se sebou. Děti plynou a proudí, smějí se a pláčou, běhají nebo sedí v koutku tak, jak to právě cítí...
2. 1. 2020
Mluvit s druhým znamená zajímat se o to, co právě v té chvíli říká a prožívá, co skutečně sděluje, soucítit s ním, ptát se ho. Ne formálně, ne naučenými otázkami, jak jsme se to kdysi učili při teambuildingu. Skutečně, se zájmem a s porozuměním tomu, čím právě ten druhý prochází, ať už je to dobré nebo se to zdá v tu chvíli být zlé. To vyžaduje naši plnou přítomnost v té chvíli. Vést rozhovor také znamená znát sama sebe tak dobře, abychom rozpoznali naše projekce a představy, abychom dokázali ustoupit a vytvořit prostor pro toho druhého...